Jo, přesně tak. Přišel jsem domů, nalil si skleničku, a protože se mi nechtělo zase projíždět aplikace a čekat na „ahojky“, rozhodl jsem se to vzít do vlastních rukou. Objednávám doprovod. Diskrétně, samozřejmě.
Zazvoní. Otevřu. A zůstanu stát jak solný sloup.
„Ty jsi ten, co mi ghostnul po tom, co jsme se skoro domluvili na kafe?“ zeptá se s výrazem anděla a očima, kterýma by rozebrala i beton.
Já červený jak rajče. „Eh… asi jo.“
„No nic. Teď aspoň zaplatíš,“ mrkne a vejde jako doma.
Byl to nejvtipnější, nejodvázanější večer. Smáli jsme se, vzpomínali na trapné zprávy z Tindru… a pak to všechno přešlo do toho správného napětí.
Ironie osudu? Možná. Ale byla skvělá. A upřímně – zaplatil bych klidně znova.